Lidská tragikomedie X. - Všichni dobří rodáci

neděle 15. březen 2009 17:56

V tomto případě jsem použil komparativní metodu a Jasného klasiku srovnávám s polozapomenutým snímkem Smuteční slavnost. Vím, že za svou troufalost budu plísněn, ale přesto jsem se odvážil Jasného Rodáky zkritizovat. Tento film je dodnes označován za český kinematografický klenot, přesto se při jeho sledování nemohu zbavit dojmu, že jde o dobový kýč /ve srovnání právě se Smuteční slavností, která zpracovává stejné téma/. Ale diskuze je otevřená, tedy diskutujme...

 



VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI NA SMUTEČNÍ SLAVNOSTI


Na následujících řádcích se pokusím konfrontovat dva významné československé snímky z období největšího uvolnění komunistického systému v letech 1968-69. Jedná se o filmy SMUTEČNÍ SLAVNOST (1969) režiséra Zdeňka Sirového a VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI (1968) klasika českého filmu Vojtěcha Jasného. Obě díla se snaží vyrovnat s krutou historickou epizodou násilné kolektivizace českého venkova. Ale zatímco Jasného snímek ještě měl šanci proniknout do světa a na festivalu v Cannes získat cenu za režii, k dokončení „Smuteční slavnosti“ došlo už na samém prahu normalizace, takže film okamžitě putoval do trezoru a svého prvního veřejného uvedení se dočkal až v předvečer listopadové revoluce roku 1989.

Jen stručně nastíním základní dějovou osu polozapomenutého filmu „Smuteční slavnost“. Vdova Matylda Chladilová (Jaroslava Tichá) chce pohřbít svého muže Jana (Ludovít Kroner). Někdejší největší sedlák ve vsi se zřejmě upil k smrti. Opulentní a velkolepý pohřeb kulaka se však nelíbí komunistickému pohlavárovi a předsedovi MNV Aloisi Deverovi (Josef Somr) , který sice má teplé místečko na „úřadě“, ale v manželství se trápí a lidé z okolí ho nenávidí. I nad ním však stojí vyšší představitelé Strany a ti pohřeb povolí. Svět totiž není černobílý, ač se nám tuto představu snaží leckdo vnutit. Pohřeb se stává tichou manifestací, kterou z věže kostela skrytě pozorují komunističtí funkcionáři. Je totiž třeba se tvářit „tak nějak“ lidsky, ale zároveň neustále hlídat situaci. Vdova Chladilová splní poslední povinnost svému muži a večer se (opět všemi zapomenutá a osamělá) rozpláče při pohledu na veselé maškarní dovádění lidí, kterým je její samota naprosto lhostejná. Všechno v životě je pomíjivé.

Zdeněk Sirový přistupuje ke scénáři Evy Kantůrkové s úctou a režijně příliš nečaruje. Všechno působí zdánlivě obyčejně. Kamera realisticky a bez zvláštních vzruchů zachycuje hádky Devery s jeho ženou Tonkou (Jana Vychodilová), vdovu čekající před Národním výborem na „verdikt“, zda bude moci pohřbít svého muže. I scéna samotného pohřbu je natočena jakoby dokumentaristicky. Lidé s tupými výrazy v obličeji kráčí za smutečním vozem. Je zima, pošmourno. Všichni vědí, že Chladil si takovou poctu nezaslouží. Hodně pil, svou ženu i určitě mlátil, nikoho si nevážil. Ale jeho pohřeb je v téhle době jedinou možností, jak ukázat těm na věži kostela, že je nenávidíme. To všechno se dá vyčíst z banálně realistických obrazů, které nám Sirový předkládá. Síla diváckého prožitku tkví v pohledech jednotlivých aktérů příběhu a mistrovsky propracované atmosféře jednotlivých scén.

Oproti tomuto dílu stojí klasika z nejklasičtějších. „Rodáci“ Vojtěcha Jasného jsou považováni za jeden z vrcholů české kinematografie. Velkolepá kronika moravské vesnice od konce války do 60. let, nám představuje kruté osudy několika kamarádů, které semlela temná doba. Vojtěch Jasný se při tvorbě tohoto snímku mohl opřít o pomoc jiných veličin českého filmu. A tak můžeme obdivovat nádherné kostýmy Ester Krumbachové nebo geniální kameru Jaroslava Kučery. Všechno je to krásné a oslnivé. Snímek odsuzující kolektivizaci v době tzv. „Pražského jara“, kdy se všechno alespoň trochu kritické freneticky přijímalo, nenašel téměř žádného oponenta. Dnes, kdy barvy falešných nadějí na lepší budoucnost už notně pobledly, je z filmu cítit dusivá vůně přehnaného patosu až kýče. Odvolávání se na velkolepou obraznost filmu mé pochybnosti ale nevyvrátí.

Vrátím se však k ideovým aspektům snímku, které postavím do opozice proti neopulentnímu a banálnímu obrazu kolektivizace ve „Smuteční slavnosti“. Ústředními postavami každého filmu, který se zabývá kolektivizací jsou samozřejmě sedláci. Lidé, kteří zasvětili svůj život půdě a péči o ní. Násilný zábor jejich majetku po Únoru 1948 znamenal katastrofu nejen pro jejich životy, ale i pro celý venkovský život, který KSČ vytrhla z jeho tradic a kořenů. Avšak Jasný nám předkládá až úsměvnou pohádku o bodrých sedlácích, kterým zlí rytíři z temného hradu kradou jejich štěstí. Všichni jsou skutečně „dobří rodáci“. I ten Pyřk (Vladimír Menšík) je sice zloděj, ale přece jen sympatický. Hlavní postavou sladkého obrázku českého sedláka je František (Radoslav Brzobohatý). Ten nikdy neustoupí, za žádných okolností. Strana ho šikanuje – František se nechá až kovbojsky chladně udeřit do tváře. Strana ho zavře do temné kobky – František statečně prchá. Strana mu sebere všechen majetek – František koupí koníka a přece zaseje. Do družstva vstoupí jedině proto, aby zde udělal pořádek. Až božsky dokonalá a neomylná postava Františka vyloudí na tváři cynického kritika nejeden úsměv.

A proti Františkovi vidíme Chladila. Opilec, primitiv, který si v žádném případě nezaslouží naše sympatie. Když mu straničtí hlavouni přijdou zabírat majetek, opije se do němoty a všechnu těžkou práci za něj musí obstarat jeho žena. A přece je Chladil v právu, protože nikdo nemá nárok na jeho soukromé vlastnictví. Divák je na jeho straně a přesto ho nenávidí. Nechápe, proč mu jeho žena vystrojuje takový pohřeb, když s ním měla jenom trápení. A právě v tom je síla skutečnosti. Nevyjasněnost charakterů, zmatení diváckých emocí. To je skutečná historie. Sedláky Strana opravdu neprávem a odporně připravovala o jejich majetek, nešlo však jen o lidi čestné a spravedlivé, jak se nám snaží ukázat Jasný. Sedlák není nějaká osudem smýkaná figura, ale docela obyčejný člověk, se všemi dobrými i negativními vlastnostmi. Jejich častá prezentace ( a to nejen v „Rodácích“, ale i v řadě dokumentů) jako pouhých obětí je v podstatě falšováním historie.

V opozici proti sedlákům bránícím svůj majetek stojí temná síla – všemocná KSČ. Ve „Smuteční slavnosti“ je reprezentovaná jednak vlivným, ale vnitřně slabošským Deverou a tajemníkem MNV Janušem (Gustav Opočenský), kterému vdova Chladilová za nacistické okupace zachránila život a on ji teď povolením pohřbu jenom splácí dluh. Devera je mistrovskou figurou příběhu. Je z něj cítit zlo a přehnané ambice, ale zároveň nejistota a blíže nespecifikovaná touha po něčem jiném. Vzal si obyčejnou holku ze statku Tonku z upřímné lásky. Jejich vztah však časem zevšedněl. Nábožensky založená Tonka jen těžce přijímá Deverovu komunistickou nadšenost, a tak stejně jako v případě sedláka Chladila a jeho ženy, těžká doba zničila jejich manželství, které je teď naplňováno maximálně několika ranami do tváře.

V „Rodácích“ se zástupcem totalitní moci stávají Očenáš (Vlastimil Brodský) a kariéristický fotograf Josef Plecmera (Ilja Prachař). I zde, stejně jako u Jasného prezentace sedláků, se setkáváme s podivně nostalgickým a shovívavě promíjejícím pohledem na představitele zla. Očenáš je z těch komunistů, kteří to chtějí dělat lidsky a dobře a když prohlédne skutečné záměry KSČ, raději utíká z města pryč, aby se vyhnul vyčítavým pohledům svých soukmenovců. To Plecmera je z těch, kteří se chápou jakékoliv příležitosti, aby získali moc. Jasný ho však opět obléká do černobílého oděvu. Plecmera jde ve své kariéře přes mrtvoly, když ho však zastihne krutá rána osudu, dá se na kajícnou cestu. Opět pohádková linka od padoucha po poustevníka. Navíc Plecmera je nám představován jako pouhý kariérista, za skutečnou devastaci venkova jakoby mohla jakási iracionální KSČ, odkudsi z jiného světa. Vždyť i Očenáš s Plecmerou jsou „dobří rodáci“ a zničené statky a morálka jsou dílem nějaké neviditelné síly. Jasný jen opatrně naznačuje, že zlo dělali sedláci sedlákům, lidé lidem.Čestnou výjimkou je scéna, kdy Očenášovi v noci kdosi hodí kámen do bytu a vyhrožuje mu smrtí. Zde se jen na chvíli objeví snaha o skutečnou pravdu.

A nakonec si všimneme vztahu autora k tomu hlavnímu – totiž divákovi. „Smuteční slavnost“ je náročným dílem na vnímání. Prolínání časových rovin, obraz často založený na pouhých pohledech jednotlivých aktérů, to všechno činí ze snímku Zdeňka Sirového složitý balvan, který divák musí tlačit před sebou, ale odměnou za to se mu stává očistná oáza přeplněná až po okraj skutečnými emocemi. Kantůrková se Sirovým nám pouze nabízejí obrazy a silný dramatický příběh, hlavní myšlenkovou náplň už si musíme hledat sami. Již výše zmíněná nevyjasněnost charakterů jednotlivých postav, dokumentaristická až zdánlivě antiestetická kamera – to všechno je plocha nepřeberného množství interpretací a výkladů. Stejně jako nelze najít jednotné měřítko na naší černou komunistickou minulost, tak nelze jednoznačně určit kdo je ve střetu chudé vesničanky s totalitní mocí více v právu. Kdo je absolutně dobrý a kdo absolutně zlý. Téměř nic není ve filmu zcela jednoznačně vysvětleno, ocejchováno, odsouzeno. Divák je svázaný tíživou povinností přemýšlet a sám přidělovat aktérům jejich charaktery, zároveň však zažívá úžasný pocit svobody z možnosti tvořit svůj vlastní názor.

„Rodáci“ nejsou intimním příběhem nešťastných manželství v nešťastné době jako v případě „Slavnosti“, ale velkolepou freskou s množstvím postav. Snad proto Jasný považoval za nutné pro lepší orientaci diváka v ději dodat do filmu funkci vypravěče (Martin Růžek). Podle mého soudu však vypravěč nezůstává v patřičných mezích posunovače děje, ale režisér (a bohužel zároveň autor scénáře) mu přisuzuje i funkci komentátora a vysvětlovače. To, co my jasně vidíme nám Růžek ještě okomentuje, abychom snad nesešli do slepé uličky divácké nevědoucnosti. Precizním příkladem je scéna, kdy Františka odvádí Státní bezpečnost do vězení. Za plotem vidíme trapně šmírující sousedy. Vyskakoval sis, tak máš co sis zasloužil, září v jejich očích. A najednou do jednoznačně dané atmosféry zahřmí vyprávěčův hlas: „A nikdo neřekne - ´Nechte ho, František je nevinný´. Celá scéna tak pro mě okamžitě ztrácí svou sílu a klesá na úroveň výchovných Krkonošských pohádek (kde mimochodem měl funkci vypravěče také Martin Růžek).

Jasný je evidentně výborný tvůrce výtvarné stránky svých filmů, ale velice špatný scenárista. Příběh „Rodáků“ je košatý jako jarní strom, ale příliš popisný jako jeho obrázek v učebnici přírodopisu. Je škoda, že postavy ztrácejí svou životnost a věrohodnost tím, že jim Vojtěch Jasný vkládá do úst patetické věty typu: „Politika je sviňa!“. O tomto faktu se nás přece film snaží přesvědčit celé dvě hodiny, tak proč to ještě říkat? V pomyslném souboji se „Smuteční slavností“ tak „Všichni dobří rodáci“ i v tomto bodě prohrávají. Jsem sice fascinován epickou a dramatickou šíří příběhu poválečné moravské vesnice, ale uráží mě, když mi někdo určuje co si mám o tomto příběhu myslet. „Rodáci“ jsou moderní pohádkou, jako skutečně silné svědectví o československé minulosti svou přílišnou popisností, ztrácejí u mě na důvěryhodnosti.

Co však mají oba filmy společné je herecké mistrovství. Jen skutečný kinematografický analfabet by si mohl troufnout tvrdit, že „Rodáci“ mají špatné herce. Vladimír Menšík v roli Pyřka podává svůj životní výkon. Drobný zlodějíček, který se životem smýká s až fascinující elegancí. Nevadí mu odsedět si pár měsíců v žaláři, však ono to zase brzo skončí. Pak však přijde něco, co nečekal – láska. A on se náhle začne bránit osudu, který ho potrestá ponižující smrtí na dvoře mezi slepicemi. Menšík využívá své komické schopnosti k popisu bezstarostnosti, jdoucí třebas i přes věznici. V jediné vteřině však dokáže změnit úsměv v zoufalství, touhu a naprostou beznaděj.

Radoslav Brzobohatý se s papírovou postavou Františka také vyrovnává se ctí. Z hloupě napsané postavy přece jen dokáže vymáčknout trochu života a do strojenosti hodného kloučka místy nechá proniknout výraz člověka unaveného svým vzdorem.

Pěvecká superstar své doby Waldemar Matuška dokáže postavu kulaka Zášinka ustát v mezích možností. Přesto je z něj neustále cítit, že si dává velice dobrý pozor, aby i ve scénách absolutního zoufalství zůstal pro své obdivovatelky „fešákem“. Navíc nám z plátna zazpívá několik moravských písniček, tak co si od slavíka přát víc.

„Smuteční slavnosti“ zcela jednoznačně herecky dominují Jaroslava Tichá a Josef Somr. Vdova Chladilová neprožívá tolik smutek, jako spíš vztek na celý svět. Muž měl tisíce chyb a Bůh se mu spravedlivě odplatil brzkou smrtí. Ale co ona? Zůstala tu na všechno sama, uprostřed stáda hyen. Ze vzteku se dá najít jen jediné východisko – očistný pláč a nostalgický smutek. Tichá dokonale prolíná tyto dvě roviny: vzteku a smutku a vytváří naprosto pravdivou a plastickou figuru ženy ztracené uprostřed bouře. Nemusí pronášet patetické výkřiky o svinské politice. My to víme a cítíme.

A Devera Josefa Somra. Miluje svou ženu Tonku, ale lásku dokazuje fackou. Chtěl by se k ní znovu přiblížit tak, jako když si ji namlouval, ale má strach. Má možnost ze své funkce na úřadě jediným škrtem pera celého člověka proměnit v hrstku prachu, ale on se spíš vyžívá v cynickém ponižování. Také má vztek, ale nostalgický smutek nahrazuje cynismem a obyčejnou krutostí k druhým. Josef Somr nevytváří zloducha z ilustrací, ale dobrého člověka, kterého vlastní neschopnost naplnit svůj život něčím hodnotným dohnala ke zlu.

Máme tu tedy dva filmy, které se v časech socialismu s lidskou tváří snažili lidsky promlouvat o lidech. Z výše napsaného by se mohlo zdát, že obdivně vzhlížím ke „Smuteční slavnosti“ a „Všechny dobré rodáky“ nemilosrdně nesnáším. Jde o omyl. I ve snímku Zdeňka Sirového se dá leccos zkritizovat. Také se místy nevyhýbá banální karikatuře komunistického vládce (scény z Národního výboru), ale jde pouze o dvě tři místa, takže se dají snadno přehlédnout. Také divácká náročnost dochází až na samou mez ( i svoboda tvořit si svůj názor má své dno) a kdyby měl snímek o dvacet minu navíc, zřejmě by svou sevřenou a dramatickou strukturu citelně narušil.

Netroufám si ani v nejmenším tvrdit, že „Všichni dobří rodáci“ jsou podprůměrným filmem. Ve zlatém období československého filmu má své zásadní místo a svou kvalitou určitě převyšuje většinu tehdejší produkce. Jen mi vadí, že se odborná veřejnost na „Rodáky“ postupem času začala dívat jako na nedotknutelnou ikonu (stejně jako literáti na Erbenovu „Kytici“). „Rodáci“ prý patří mezi pět nejlepších českých filmů všech dob. A výše uvedené chyby se přehlížejí. Říkáme si: „Leží tu před námi klenot, raději na něj nesahejme“. Samozřejmě, že výtvarná stránka filmu je dokonalá, najdeme tu několik skutečně silných scén (dnes už legendární ráno pod stromem, nebo už zmíněné zatýkání Františka), ale přesto je to pořád málo, abych na „Rodáky“ myslel s úžasem celý den. „Všichni dobří rodáci“ Vojtěcha Jasného jsou sice zásadním dílem české kinematografie, nikoliv však jedním z nejzásadnějších.

Tyto řádky píšu v době, kdy zažíváme úpadek českého filmu. Není tu žádný nový Jasný, žádný nový Sirový. Chybí nadšení i Františkův vzdor proti síle, která nás drtí. A proto se s úctou klaním oběma mnou hodnoceným filmům a pronáším přání: „Nový dobrý český filme, kdybychom se snad nesetkali, naplň se osude!“



VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI, 1968, FSB

Režie: Vojtěch Jasný, Scénář: Vojtěch Jasný, Kamera: Jaroslav Kučera, Střih: Miroslav Hájek, Výtvarnice kostýmů: Ester Krumbachová

Hrají: Radoslav Brzobohatý (sedlák František), Vlastimil Brodský (varhaník Očenáš, předseda KSČ), Waldemar Matuška (sedlák Zášínek), Vladimír Menšík ( Jořka Pyřk zvaný Kradák), Ilja Prachař (fotograf Josef Plecmera)



SMUTEČNÍ SLAVNOST, 1969, FSB

Režie: Zdeněk Sirový, Scénář: Eva Kantůrková, Zdeněk Sirový (podle románu Evy Kantůrkové „Smuteční slavnost“), Kamera: Jiří Macháně, Střih: Jan Chaloupek

Hrají: Jaroslava Tichá (Matylda Chladilová), Ludovít Kroner (Jan Chladil), Josef Somr (předseda MNV Alois Devera), Jana Vychodilová (Tonka Deverová), Gustav Opočenský (tajemník MNV Januš)



Vít Pokorný

Vít Pokorný

Vít Pokorný

O všem, co mě cvrkne do nosu. Ale nechtěl by za to dostat do nosu.

Neobjektivní student, bažící po objektivnosti. Milovník umění, přírody a těch nejobyčejnějších stránek života.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora