Lidská tragikomedie XII. - Hřebejk a Zelenka

čtvrtek 29. červenec 2010 11:40

Na letošní LFŠ při džbánku vína jsem se stal diskutérskou součástí sporu o kvalitách současné české kinematografie. Ondřej Vosmík a další lidé motající se kolem hýbajících se obrázků argumentovali,argumentovali a zase argumentovali...ale k nějakému jednoznačnému výsledku jsme se nedobrali. Přidávám tedy svůj příspěvěk "do filmového mlýna", který jsem vyvořil na jaře roku 2005, v rámci svých studií na filmové vědě. Aby si milostivý čtenář mohl udělat obrázek o tom, co si o naší kinematografii myslím já...

JAN HŘEBEJK A PETR ZELENKA:

O EMOCÍCH, DIVÁCÍCH A ŽIVOTĚ

 

 

H+Z: ÚVOD

Tématem této práce se stalo dílo dvou význačných představitelů české polistopadové kinematografie. Ta se s pádem komunistického režimu začala potýkat s řadou problémů, které vyvstávaly hlavně z dravého nástupu kapitalismu a z podivně nadšenecké vize novodobých podnikatelů, že filmem se dají vydělat velké peníze. Po zhruba pětiletém období, kdy plátna našich kin opanovaly děsivé podnikatelské či lidové komedie, tu vykrystalizovala nepočetná skupinka tvůrců, kteří mají jistý názor, uměleckou poetiku a schopnost prosadit svá díla i za českými hranicemi. Jmenujme tady Jana Svěráka, Sašu Gedeona, Vladimíra Michálka, Jana Hřebejka a Petra Zelenku.

Právě dva posledně jmenovaní jsou oním středobodem následujících řádek, a to nejen proto, že je spojují společné studentské začátky, ale i na první pohled nepostřehnutelná podobnost práce s příběhem, divákem či hercem. Názory a soudy, které si autor dovoluje vynášet nad touto dvojicí, nejsou v žádném případě definitivní, jelikož oba tvůrci (byť za sebou mají již docela velký počet snímků) stojí teprve na počátku své kariéry a za pár let se vše může jevit docela jinak…

 

H+Z: FAKTA

JAN HŘEBEJK(27.6.1967): vystudoval gymnázium ve Štěpánské ulici a na FAMU v letech  1987-1991 scenáristiku a dramaturgii. Jeho spolužáky v ročníku se stali Petr Jarchovský a Petr Zelenka. Spolu se Zelenkou ještě za studií také natočil několik krátkých filmů(„Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu a bojíte se to prožít“). Scenáristicky se podílel na režijním debutu Ondřeje Trojana „Pějme píseň dohola“ z roku 1990. Jeho samostatnou režijní prvotinou se v roce 1993 stal rockový muzikál z temných padesátých let „Šakalí léta“. Zde dal velký prostor hudbě Ivana Hlase. Největším problémem filmu je jeho stylová roztříštěnost.

Dlouhých pět let pak marně v České televizi prosazoval scénář „Pelíšků“, neboť tehdejším producentům se zdál příliš nevýdělečný. Nakonec jej realizoval jako dvoudílný televizní film, a teprve dodatečně materiál přestříhal do podoby celovečerního filmu pro kina. „Pelíšky“ se staly diváckým hitem roku 1999 a Hřebejk měl najednou všude otevřenou náruč.

Pod producentskou patronací Ondřeje Trojana vzniká roku 2000 okupační drama „Musíme si pomáhat“, které se zajímavou formou vypořádává s českou národní povahou. Snímek si získává uznání nejen doma, ale i za hranicemi a dokonce se dostává do užší Oscarové nominace. Hřebejk tak vítězí na všech frontách a v podstatě si již může dovolit cokoliv. Přesto se vrací k osvědčené rodinné komedii, tentokrát se odehrávající v bezčasé šedi normalizace. Divácký hit roku 2003 má název „Pupendo“.

Do současnosti se poprvé Hřebejk vydává ve svém, zatím posledním, díle „Horem pádem“z roku 2004. I zde útočí (mnohdy až  příliš nesmlouvavě)  na negativní rysy češství, jako je nepřejícnost, ostražitost vůči všemu odlišnému a neschopnost oběti.

Jan Hřebejk je držitelem tří Českých lvů za režii (Šakalí léta, Musíme si pomáhat, Horem pádem).

 

PETR ZELENKA (21.8.1967): pochází z rodiny význačné scenáristické dvojice Bohumily a Otty Zelenkových.  Jeho otec je autorem řady, za normalizace úspěšných, seriálů. Společně s Hřebejkem a Jarchovským vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU, ale škola ho prý podle jeho vlastních slov příliš nebavila. Vadilo mu, že je až moc svazován striktními pravidly při psaní scénáře. Po studiích krátce psal scénáře pro jiné režiséry (kupříkladu televizní film „Svědkyně“ v režii jeho jmenovce Zdeňka Zelenky), ale stále ho lákalo vyzkoušet si režijní práci sám.

Roku 1996 tak přichází do kin jeho debut „Mňága – Happy end“. Mystifikační dokument o proslulé moravské kapele si získává zaslouženou pozornost pro svou bizarní formu a výstřední humor.

O rok později Zelenka triumfuje svým povídkovým filmem „Knoflíkáří“, v němž opět za vydatné pomoci zvláštního humoru a formy ukazuje absurdní život současného člověka. Zde již naplno nechává promlouvat svou inspiraci cizími vzory, z nichž nejvýraznějším pro něj zůstává Jim Jarmusch.

Poté pro Davida Ondříčka píše scénář k filmu „Samotáři“. Ten se stává filmovou událostí roku 2000 a dnes je řazen mezi  klasiku. Zelenka zde demonstruje svůj skeptický pohled na mezilidské a partnerské vztahy.

K mystifikačnímu dokumentu znovu nachází cestu svým dílem „Rok ďábla“ z roku 2001. Ústředním motivem se zde stává alkoholismus proslulého písničkáře Jarka Nohavici a strmý vzestup popularity folkové kapely Čechomor. Snímek opět boduje jak u diváků, tak u kritiky a Zelenka si z MFF v Karlových Varech v roce 2002 odnáší hlavní cenu.

V Dejvickém divadle mezitím slaví úspěch inscenace jeho hry „Příběhy obyčejného šílenství“, ve které předvádí famózní výkon Ivan Trojan. Zelenka tuto hru v roce 2005 převádí na filmové plátno a znovu má velký divácký úspěch.

Petr Zelenka je držitelem dvou výročních cen Český lev za režii (Knoflíkáři, Rok ďábla).

 

 

H+Z: PŘÍBĚH

Jan Hřebejk a Petr Zelenka za svůj filmařský vzor označují Woodyho Allena. Ironický humor, skeptický pohled na současný svět a volba absurdních námětů, to všechno souznělo s jejich studentskou životní filozofií. Poctou velkému učiteli se stal krátký snímek „Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu a bojíte se to prožít“. Bizarní historka o muži, který se živí dabováním pornofilmů  a svému „přivýdělku“ natolik podlehne, že již není schopen vykonat pohlavní akt, aniž by ho při tom nikdo „nedaboval“, jakoby vyšel ze scenáristického šuplete amerického režiséra. Zároveň již předznamenal, jakým směrem se začne ubírat samostatná režijní práce Petra Zelenky.

Hlavní postavou  jeho filmů se téměř vždy stává podivínský člověk, který by mohl žít zcela normální život, ale jelikož je „úchylný“, nikdy dokonalé spokojenosti dosáhnout nemůže. A pokud již dojde k  nějaké vyrovnanosti, pokaždé ztroskotá na relativnosti skutečnosti, která je vždy jiná, než jak se tváří. Na tomto základě mohly vzniknout dva mystifikační dokumenty „Mňága – Happy end“ (1994) a „Rok ďábla“ (2001), v nichž členové proslulých kapel Mňága a Žďorp a Čechomor hrají sami sebe, ale zdánlivá dokumentárnost (tedy záznam skutečnosti) je v reálu konstrukcí zcela jiného, alternativního života, čímž chce Zelenka dokázat nemožnost nějakého pevného životního postoje.

Podivín hraje ústřední úlohu i v jeho zásadních snímcích „Knoflíkáři“ (1997) a „Příběhy obyčejného šílenství“ (2005), přičemž i zde Zelenka stvrzuje svou skeptickou vizi nemožnosti najít nějakou danou pravdu: zdánlivě normální lidé ve skrytu svých domovů provozují úchylné hrátky, svět je propojen neviditelnou nití, kdy vše souvisí se vším a každý náš čin může znamenat něco důležitého pro někoho nám zcela neznámého.

I Jan Hřebejk již ve společné tvorbě se Zelenkou předznamenal své pozdější myšlenkové směřování. Krátký film „L.P.48“ je také založen na absurdnosti. Nikoliv však na absurdnosti a podivínství individua, ale na vyšinutosti doby. Zapálený vesnický komunista se nečekaně sblíží s místním farářem a ve výsledku  končí za mřížemi vězení své milované Strany.

Hřebejk i ve svých celovečerních filmech staví do středu příběhu dobu (tedy ne úchylku či neviditelný osud jako Zelenka), která však také nemá rozumné jádro. Nutí člověka nasazovat masku a odnímá mu možnost zaujmout své vlastní stanovisko. Proto Hřebejk ve spolupráci se scenáristou Petrem Jarchovským  zasazuje své příběhy do vyhraněných historických období, kdy je zcela nemožné zůstat normálním (válka, totalita, společnost po revolučních změnách). Ač se tedy tvorba Hřebejka a Zelenky může na první pohled zdát zcela odlišná, jednoznačně je spojuje absurdita a relativnost života.

Zatímco pro Hřebejka je manévrovacím prostorem pro tvorbu příběhu výjimečná doba, Zelenka zcela nepokrytě přiznává inspiraci cizími vzory. A tak můžeme v jeho filmech objevovat motivy z filmů Buňuela, Jarmusche či Crowea, přičemž Zelenka se je nesnaží nějak nově přetvářet, pouze motivy zcela volným způsobem kombinuje, čímž znalému divákovi  dává možnost zahrát si hru „Co je tohle?“(podobně jako u filmových parodií) a neznalý divák „okoukané“ motivy přijme jakožto svébytně originální. Není mi však jasné, proč je pro toto zcela obyčejné vykrádání Zelenka označován za svérázného a mimořádného autora. Problémem přitom není, že by Zelenka patřil k netalentovaným tvůrcům, jeho filmy jsou však pro mě až přespříliš tezovité, uměle vytvářené. Představuje pro mě prototyp inteligentního a tvůrčího umělce, který ví o svých schopnostech, ale nevyužívá jich pro spolupráci s divákem a hledání nových hodnot. Pouze si s diváky hraje a radostně si užívá jejich nevědomosti.

Zelenka se v rozhovoru pro časopis Reflex o Hřebejkových filmech vyjádřil velice ironicky (samozřejmě nemůžeme vědět, do jaké míry jeho slova máme brát vážně). Jde prý výhradně o snímky Jarchovského, který by si je klidně mohl točit sám, jelikož v nich chybí skutečná filmařina a vše je založeno pouze na „zábavných“ dialozích. Je zajímavé číst tato slova od člověka, který svou popularitu založil výhradně na slově.

Ve filmech obou autorů skutečně mnoho akce nenajdeme. Povětšinou se sedí u stolu, klábosí na chodbě či na ulici. Dialog je tedy tím hlavním, co vytváří atraktivitu daného filmu. Vtipné věty, které si divák zapamatuje a právě kvůli nim se na film podívá znovu a znovu. Přesto však Hřebejk vždy přijde s něčím, co překoná onu „divadelnost“ filmu a zaryje ho do paměti nejen humornou „hláškou“. Za všechny připomenu scénu z „Pelíšků“ (1999), ve které se Jindřiška po smrti své matky zavírá do skříně a skrývá se za jejími šaty. Podobnou sílu má i závěr filmu „Musíme si pomáhat“ (2000), kdy Čížek v ruinách od války osvobozeného města a se svým nevlastním dítětem v kočárku vidí původce i oběti války sedět u jednoho stolu. V obou těchto scénách nezazní ani jediné slovo, přesto režijně patří k tomu nejlepšímu,co se  v české porevoluční kinematografii  zrodilo.

U Petra Zelenky podobně čistě emocionální scénu najdeme ztěží. A když už Zelenka překoná proudy slov a chce se dobrat něčeho vyššího, vždy je za oním „pokusem o emoci“ vidět pouze křečovitá snaha zůstat „umělcem“. Zde nelze nevzpomenout až směšně trapný závěr „Knoflíkářů“, v níž americkému pilotovi, který shodil atomovou bombu na Hirošimu, odpouští zbídačený muž, který před chvílí způsobil smrt dvou mladých lidí. Podobné je to i se scénou zešílení matky v „Příbězích obyčejného šílenství“, kdy opuštěná žena, která již nemá pomalu s kým promluvit, v zoufalé potřebě kontaktu začne napadat nechápavé turisty na Václavském náměstí. Samozřejmě, že obě výše zmíněné scény mají svou výpovědní hodnotu, ale příliš z nich čiší snaha hrát na efekt, čímž se zcela ruší možnost diváka se  nějak skutečně  citově zapojit do osudu postavy. Zatímco tedy Hřebejk dává divákovi možnost skrze svůj vlastní afekt a emoci dotvářet sílu dané scény, u Zelenky jakoby vznikal tovární výrobek již při psaní scénáře, kdy je vše určeno dopředu (zaráží mě, že obecný kritický pohled je zcela opačný).

Avšak i Hřebejk zakolísal a svým posledním filmem „Horem pádem“ (2004) předvedl naprosto ukázkově všechny chyby, které pro mě Zelenkovy filmy činí nevěrohodnými. Již dopředu daná idea, ukázat na podivný vývoj naší společnosti po listopadové revoluci, zcela ovládla tvorbu scénáře a dala tak vzniknout tezovitému příběhu, který svět ukazuje černobíle a ve chvíli nějakého vyššího sdělení je člověku bez možnosti vlastní iniciativy vpáleno jasné stanovisko, které ve své efektnosti působí nevěrohodně a komicky (patetická závěrečná myšlenka, v níž jsme poučeni, že v Austrálii spolu mohou pospolu žít černí i bílí, zatímco u naši lidé jsou pouze horda nevzdělaných rasistů). To všechno však jenom potvrzuje mou myšlenku, že ačkoliv se díla obou režisérů zdánlivě liší, zůstávají i nadále nějak záhadně propojena. Ale nezůstávejme jenom u příběhů.

 

 

H+Z: HERCI

Naše polistopadová kinematografie se ráda odvolává na tradici české nové vlny a pokouší se najít kontinuitu s tímto (prozatím) vrcholným obdobím československého filmu. Jedním z nejčastějších způsobů, jak se mladá režisérská generace snaží navázat kontakt s minulostí, je práce s hercem. Fenomén neherce, který se vcítí do role natolik, že překoná profesionální hvězdu, láká samozřejmě kdekoho. I Petr Zelenka ve svých filmech využívá povětšinou nevystudované herce, které vybírá z řad svých přátel hudebníků či výtvarníků (v tomto hledejme spíše inspiraci u Jima Jarmusche), čímž chce jakoby orazítkovat svůj postoj nezávislého filmaře. Samozřejmě se však nevyhýbá i profesionálům, kteří spolu s neherci mají vytvářet zajímavou kombinaci. Jan Hřebejk na neherce tolik nespoléhá, ale přesto rád zkouší mladé neznámé tváře v dětských rolích. Samozřejmě nesmíme zapomenout na Jaroslava Duška, který nám téměř v každém Hřebejkově filmu  předvádí prototyp sklepáckého primitivního herectví ( v „Horem pádem“ se k němu přidal i jiný „postsklepák“ Jiří Macháček).

V práci s hercem u obou autorů lze najít mnoho záporů. U Zelenky je hlavním problémem jeho neschopnost herce vést. Zelenkova efektizující režie se soustředí hlavně na výrobu pěkných záběrů a břitkých dialogů, herečtí aktéři si se svou úlohou již nějak poradí. Jenže nemohou si s ní poradit, byť třeba jen na nízké úrovni, když žádné herecké vzdělání nemají. A to je důvod, proč se mladí režiséři nemohou nikdy přiblížit geniálním filmům Věry Chytilové, Miloše Formana či Jiřího Menzela. Ti totiž svého neherce dokonale zpracovali (byť třeba jen mimoděk a nepřímo) a jeho postavu pečlivě vytvarovali. S myšlenkou „ono to nějak dopadne“ se můžeme dočkat pouze fiaska, a trapné pokusy o psychologii Davida Černého v „Knoflíkářích“ či roztomilé herecké neumětelství Jarka Nohavici a Karla Plíhala v „Roku ďábla“ to jenom potvrzují. Na svůj vlastní umělecký zisk se soustředící Zelenka tak nechává volně improvizovat i výsostné herce. Jenže známá pravda říká, že sebelepší herec bez pořádného režiséra může hrát i jako ochotník. Takovým důkazem pro mě navždycky zůstává plochý a ničím z průměru nevybočující výkon Jiřího Kodeta v „Knoflíkářích“. Naopak Ivan Trojan si v „Příbězích obyčejného šílenství“ drží svůj kvalitní standard a v mezích hloupého scénáře zůstává výborný.

Jan Hřebejk umí pracovat s hercem a mnohdy nadprůměrné výkony dětských herců v „Pelíšcích“ nebo „Pupendu“ jsou toho nejlepším důkazem.  I proslulí umělci se dokážou v Hřebejkových  filmech překonat a vytvořit překvapivý a zvláštní herecký výkon. Již výše zmíněný Jiří Kodet shodil v „Pelíšcích“ masku elegantního seladona a změnil se ve vzteklého a po smrti své manželky vnitřně zlomeného starce, který jen stěží hledá smysl života ve světě, který pro něj již dávno žádný smysl nemá. Naopak průměrný herec Jan Tříska v „Horem pádem“ ničím novým nepřekvapí a v roli starého profesora drží svou stále stejnou patetickou šarži, se kterou se u něj setkáváme již od šedesátých let.

Pak jsou tu však oni zmínění neherci, se kterými si překvapivě i Hřebejk neumí poradit (nebo si s nimi poradit nechce). Dušek se v „Pelíšcích“ stal zajímavým překvapením a jeho hraní z odstupu, kdy se na svou postavu po celý film dívá jakoby z druhé strany, v hlavně na komice založeném filmu příliš nevadilo. V „Musíme si pomáhat“ jeho stejný přístup k hraní již místy vyruší a to hlavně ve scénách, kdy by Dušek měl odhodit svůj kostým brilantního improvizátora a začít skutečně hrát jako herec (nebo se o to alespoň pokusit). Jeho ředitel školy v „Pupendu“ už jenom opakuje to, s čím jsme se již setkali v „Pelíšcích“ a rasistický fotbalový fanoušek v „Horem pádem“ v Duškově podání přesně smutně naplňuje tezovitost celého filmu. Zde však má i zdatného konkurenta v jiném bídném (ne)herci Jiřím Macháčkovi. Ti dva jakoby do Hřebejkova filmu zabloudili z nějakého díla Petra Zelenky a docela dobře nechápu, proč se Hřebejk obává s nimi pracovat, když si troufne zcela změnit způsob hraní u mistrů oboru. Že by šlo o reklamní tah, kdy pouze jméno Dušek do kina přitáhne početnou skupinu diváků? Nevím.

Poněkud problematické se mi zdá i v současnosti tolik oblíbené obsazování slovenských herců. Nejde zde však primárně o kritiku jejich herectví. Rušivým pro mě neustále zůstává strašný slovenský přízvuk, kterého se samozřejmě slovenský herec jen stěží může zbavit. Avšak když Anna Šišková v „Musíme si pomáhat“ po dvě hodiny děsivě šišlá a mnohdy ji není rozumět vůbec, diváka často beze stopy nějakého skrytého nacionalismu napadá, že namluvení jinak skvělého herce českým hlasem by vyřešilo mnohé.

Jednou z největších vad současného českého filmu tedy stále zůstává katastrofická úroveň herectví, kdy režiséři buď využívají uměle vybudované popularity primitivního herectví členů divadla Sklep, nebo s nadějí že vytvoří novou českou vlnu mnohdy až nelogicky sahají po nehercích a pak nevědí co s nimi (za všechny ostatní vzpomenu Bohdana Slámu a jeho „Divoké včely“, které ztroskotaly hlavně na podprůměrných výkonech neherců). Tento fakt se zatím nevyhýbá nikomu, tedy ani Hřebejkovi se Zelenkou. Přesto na jejich filmy chodí davy diváků, a tak je dobré zaměřit se i na ně.

 

 

H+Z: DIVÁCI

Každý úspěšný filmař potřebuje přízeň svých diváků. A nejinak tomu je i u našich dvou „analyzovaných“. Hřebejkovy filmy se pomalu stávají součástí domácností. Lidé je znají povětšinou nazpaměť a když se na televizní obrazovce objeví nápis „Pelíšky“ nebo „Pupendo“, usedají k nim jenom proto, aby si připomněli klasické a oblíbené situace. Hřebejkovy komedie se pro diváka stávají prohlížením rodinného alba. Fotografie v něm jsme už viděli stokrát, ale přesto se nad nimi stále znovu smějeme nebo pláčeme.

Hřebejk divácký potenciál svých filmů nijak nezastírá a již dopředu oznamuje, že daný film vznikl pro diváka a nikoliv pro úzký okruh intelektuálních zasvěcenců. Přitom však halasně nevykřikuje (jako Zdeněk Troška), že programově chce vytvořit „blbůstku“, jelikož u takového druhu filmu si divák nejlépe odpočine. Takovýto  přistup k divákovi jakožto tupému hovadu je na hranici žalovatelnosti. Hřebejk má naštěstí ke svým divákům úctu a nic jim nedává zadarmo.

Petr Zelenka se snaží působit dojmem nezávislého tvůrce, který točí se svými přáteli a pro své přátele. Velký komerční úspěch a „zlidovění“ jeho děl bere jako milé překvapení. Ale přesto je v tom vidět kalkul, stejně jako u Hřebejkových populárních komedií, jenže mnohem podlejší, jelikož se halí do obleku vysokého umění a „jakoby“ pohrdání průměrným divákem.

Stěžejním  bodem úspěchu obou režisérů je „hláška“. Věta, nesoucí náboj jak humoru, tak zapamatovatelnosti a využití v běžném životě. Dnes se již běžně používá věty „To neřeš!“ ve chvílích konverzace s někým, kdo má opravdu „zoufalý“ problém. Když se setkáme s něčím nepovedeným či mizerným, často nám v hlavě naskočí věta: „Já nechápu, kde soudruzi z NDR udělali chybu!“ Je obdivuhodné s jakou lehkostí dokážou scenárista Zelenka a scenárista Jarchovský sypat z rukávu budoucí běžné součásti hovoru českého mudrlanta.

Pojďme se však zamyslet nad tím, jací jsou diváci Hřebejkových a Zelenkových filmů. Prvního z nich většinou vyhledávají široké vrstvy dost často přehlédnutelných diváků. Jde o běžného občana, který si zajde jak na pokleslou komedii, tak občas stihne i něco ve Filmovém klubu. Nesnaží se nijak vybočovat a sledování Hřebejkových filmů pro něj není nějakým znakem výjimečnosti. Ostatně právě pro takové diváky Hřebejk své filmy točí. Nechce se pokoušet o nějakou netradiční formu, ale zároveň se velmi ostražitě vyhýbá poklesu do bažin podprůměru. Takový život chce vést i jeho divák. Mezi jeho fanoušky můžeme najít jak středoškolského studenta, tak daňového úředníka. Mnozí kritici právě proto, že Hřebejk své filmy směřuje k průměrnému davu diváků, odmítají jejich tvůrce uznat jakožto umělce a zůstává pro ně pouze kvalitním autorem. Ale kritik by neměl zapomenout, že právě na střední vrstvě obyvatelstva stojí civilizace a filmy (knihy, obrazy) k ní směřované jsou tím nejdůležitějším pro vývoj umění (nikoliv tedy nesrozumitelné pokusy některých individualit, které jsou samozřejmě také zásadní pro kulturu a život, ale jejich význam se nesmí přeceňovat). Pro mě se tedy uměleckým dílem stává ten film (či podobné), který se nesnaží elitářsky zdůrazňovat svou výjimečnost, ale zároveň nic nedává svému divákovi zadarmo. A v podobném duchu se pro mě z normálního, anonymního občana stává kvalitní a kultivovaný divák.

Zelenkovy filmy mají celkem logicky úspěch především u mladých diváků. Uvolněná atmosféra, problémy mladých, zhulenecké vtípky a především ona již tolikrát zmíněná „nezávislost“ přitahuje  na Zelenkova díla tolik diváků. Jde však o mylnou hru na nezávislost.

Atributem alternativního života se v dnešní době stává marihuana a podivínsky zmatené řeči v hospodách, které v sobě mají mít vskutku „alternativní“ humor. Proto se zřejmě nejslavnější Zelenkovou postavou stal zhulenec Jakub ze „Samotářů“. Ten se při tónech státní hymny vyptává, co je to za skvělou muziku, zapomene, že chodí s dívkou a najde si jinou. Všechny tyto trapasy však vždy dokáže vyřešit za použití nějaké té úderné hlášky. Mladí se baví, Zelenka je spokojený, ale poněkud zapomíná, že Jakub měl původně fungovat jakožto postava odstrašující. Člověk, který pro svou závislost zapomněl žít v realitě a citově tak ničí všechny okolo sebe. Jakub je tedy postavou neobyčejně silnou, ale v onom efektizujícím zpracování scenáristy se stal spíše legrační karikaturou, která je v podstatě skvělá a hodná následování. Mladí lidé, hledající „alternativní“ způsob života, tu tedy mají skvělý vzor.

Dále Zelenka přitahuje do sedadel kin mladé „pseudointelektuály“. Již popsaná absurdní atmosféra jeho filmů a věty „který v sobě maj hodně“, to všechno může zvednout sebevědomí mladému chlapci nebo dívce, kteří sice Prousta nikdy nepochopí, ale v Zelenkovi je pro ně obsaženo „to pravé umění“. Pohrdají Hřebejkem, protože se tam „natřásají ty televizní figurky typu Donutila“. Navíc Hřebejk veřejně oznamuje, že točí hlavně pro diváky a to alternativní komunita v žádném případě nemůže uznat. Nevědí však, že všechno, co svou alternativnost programově vyhlašuje, je ve skutečnosti mnohem komerčnější, než kvalitní americký akční film. Domnívají se, že žijí jinak, ale reálně jsou stejnými (ne-li mnohem pevnějšími pouty svázanými) vězni trhu, jako běžný divák.

Nevím, zda o sobě Zelenka ví, že je velice komerčním autorem středního proudu (ale zřejmě tomu tak je), ale je velice směšný svým nadřazeným postojem nad ostatní tvůrce. Ač se to tedy opět nezdálo, i v oblasti diváků mají Hřebejk a Zelenka shodnou linii. Jen u diváků filmů Petra Zelenky zůstává smutným faktem, že žijí v bludné představě o alternativním a jiném přístupu k svému životu. Ale zde již zřejmě není cesty zpět.

 

H+Z: ŽIVOT

Jsem na konci zběžné analýzy díla Jana Hřebejka a Petra Zelenky. Možná jsem ničím novým nepřispěl v pohledu na tyto dva tvůrce, a pokud tomu tak je, jsem jedině rád. Ale přece jen mě při přemýšlení nad stavem naší současné české kinematografie napadá mnohem víc věcí. Přestávám totiž čím dál víc chápat pojem „generační výpověď“. Ta se vždy stávala hybnou silou velkých uměleckých uskupení, určovala směr, vytvářela styl, nabádala ke změně,  bořila staré a všední.

V dnešní době, kdy je všechno možné a dovolené, jakoby se výpověď generace o sobě samé vytratila. Vznikla tu osamělá individua se svými individualistickými názory a postoji, které tu a tam vykřiknou do světa, ale v podstatě je jim jedno zda dojdou vyslyšení někoho jiného. Jde jim jen o vlastní osobnost a ztrácí se tu dřív tolik fascinující touha něco změnit, někoho oslovit. Týká se to mladých literátů, výtvarníků, básníků a samozřejmě i filmařů. Jsou třeba schopni dlouhé hodiny rozebírat nějaký závažný estetický a umělecký problém, ale nedokážou již vytvořit z něj  nějaké stanovisko, nemají schopnost překročit svůj vlastní stín. Naše kinematografie není v krizi z nedostatku talentů, ale z nedostatku odvahy. Odvahy vyrušit svou osobnost a třeba se i vzdát pohodlného lenošení na všeobecném vkusu, který příjemně uchlácholí a nekonečně hladí. Dnešní doba propaguje krásu příjemné pohodlnosti. Je samozřejmé, že většina lidí se nechá zlákat vábivým leskem pomíjivosti. Ale katastrofa nastává ve chvíli, kdy se jejími zajatci a v horším případě i samotnými propagátory stávají sami umělci.

Dnešek je tedy hlavně poznamenán pádem intelektu. Nemůžeme se pak divit, že za vysoké umělecké dílo jsou vydávány tezovitě zpracované příběhy o životě Petra Zelenky a kvalitním humorem je pro „vzdělanější“ publikum připitomělé šaškování členů divadla Sklep. Když je za hodnotu vydáván tento průměr, nelze očekávat nic jiného, než že obyčejný divák uteče ke skutečné podřadnosti (typu Zdeňka Trošky). A skutečných osobností, které se dokážou zbavit svého intelektuálního nadřazování a vytvoří dílo srozumitelné, ale přesto nabádající k myšlení (jako Jan Hřebejk), je pořád zoufale málo.

V době, kdy umělec přestává přemýšlet a jde mu jen o vlastní uspokojení, nastává i krize příběhu. Kromě snímku „Musíme si pomáhat“ nedokážu ve své paměti najít ani jeden český porevoluční film, který by kromě zajímavého nápadu přinášel nějaký přesah. Nevybavuji si, že bych po konci filmu zůstal ještě hodinu sedět a nedokázal se soustředit na něco jiného. Mnoho českých filmů přichází se skvělým nápadem a je tu mnoho talentů s bohatou fantazií, ale ona schopnost „přesahu“ se kamsi vytratila. Takový problém mám i s jinak velice tvůrčím Sašou Gedeonem. Oba jeho filmy mají dokonale vystavěný příběh, ale po jejich konci si vybavím dva až tři silné momenty, jinak pro mě zůstávají „jen“ kvalitním pohledem do naší současnosti. „Generační výpověď“ tedy za patnáct let od revoluce zatím nevznikla. Místo toho tu máme mnoho tezí a komerčních her na umění.

Zatím nevím, jak z této situace uniknout. Ona zřejmě nějaká uměle vytvořená cesta ani vzniknout nemůže. Zkrátka musíme čekat na zásadní zlom, na novou generaci tvůrců, která pohrdne naším pohodlným lenošením a vzhlížením se v sobě. Vysměje se přemoudřelému chytračení režisérů na filmových festivalech, odmítne poklonkování vyšším finančním i pseudointelektuálním mocnostem, půjde spát do brlohů, místo do přepychových hotelů, znovu najde soucit s odmítnutými a méně schopnými, ale hlavně dá konečně nový smysl dnes absolutně opovrhovanému a značně poškozenému slovu – hodnota.

Neznám budoucí směřování tvorby Petra Zelenky a Jana Hřebejka. Oba mají dostatek schopností, aby se pro onu vysněnou generaci stali přinejmenším základní inspirací. Nejde tu o protimluv. Zelenka pro mě je talentovaný tvůrce (ostatně stejně jako i zmíněný Troška), ale poněkud se nechal unést módností a efektivností současnosti. Přesto kdesi hluboko v jeho díle zůstává ukrytá veliká touha po oné nové hodnotě, kterou musí alespoň trochu chtít stvořit každý talentovaný umělec. Jan Hřebejk se podle mě již vydal na cestu. Ale ta je dlouhá a vysněný cíl někde v nedohlednu. Ale život zřejmě o ničem jiném ani není.

Jaro 2005

 

Vít Pokorný

josef hejnaSympatický text.13:1229.7.2010 13:12:29

Počet příspěvků: 1, poslední 29.7.2010 13:12:29 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Vít Pokorný

Vít Pokorný

O všem, co mě cvrkne do nosu. Ale nechtěl by za to dostat do nosu.

Neobjektivní student, bažící po objektivnosti. Milovník umění, přírody a těch nejobyčejnějších stránek života.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy